Většina lidí si myslí, že největším tajemstvím vlády jsou UFO. Mýlí se. Největším tajemstvím je to, že my jsme byli u nich.

V podzemních trezorech DIA (Defense Intelligence Agency) leží svazek vázaný v červené kůži. Říká se mu The Red Book. Není to fikce. Je to souhrn hlášení, lékařských zpráv a – co je nejdůležitější – osobních deníků z projektu Serpo (1965–1978).

Dnes vám přináším analýzu klíčových pasáží z deníku Velitele mise. Muže, který odletěl ze Země jako voják a vrátil se jako… něco jiného.

Den 1: Odlet do nicoty (Záznam #001)

„Vstoupili jsme na palubu. Vzduch uvnitř voní ozónem a něčím sladkým, jako spálená skořice. Ebe-2 (náš průvodce) nám pokynul, ať se připoutáme. Žádná okna. Jen stěny, které pulzují světlem. Když se loď zvedla, necítili jsme přetížení. Cítili jsme… prázdno. Jako by nám někdo vytáhl duši z těla a pak ji vrátil zpátky obráceně. Hodinky se zastavily. Jsme mimo čas.“

Cesta trvala podle pozemského času 9 měsíců. Podle subjektivního vnímání posádky to byly roky. Velitel popisuje stavy extrémní nevolnosti, halucinací a „rozmazání reality“, kdy posádka nemohla rozeznat sen od bdění. To byl vedlejší efekt cestování červí dírou.

Přílet: Svět dvou sluncí (Záznam #045)

První kontakt s planetou Serpo byl pro lidskou biologii šokem.

„Otevřeli rampu. Světlo. Oslepující, žlutobílé světlo. Museli jsme si okamžitě nasadit brýle s maximálním filtrem. Je tu horko. Sucho. Obloha není modrá, je šedohnědá. A na nebi visí dvě slunce. Jedno velké, druhé menší. Nikdy tu není tma. Jak máme spát? Jak máme přežít v pekle, které nikdy neusíná?“

Velitel popisuje boj s cirkadiánním rytmem. Planeta Serpo má den dlouhý cca 43 pozemských hodin. Ebenové (obyvatelé) nemají spánek v našem slova smyslu, jen „odpočinkové periody“. Lidé se hroutili vyčerpáním.

Společnost úlu: Život bez „já“ (Záznam #112)

Deníky odhalují fascinující, ale děsivou strukturu mimozemské společnosti.

„Není tu zločin. Není tu obchod. Nejsou tu peníze. Všichni nosí stejné oblečení, všichni jedí stejnou kaši v jídelnách. Ebenové pracují podle pohybu sluncí. Když jedno zapadne, práce končí. Když vyjde, začíná. Je to dokonalý komunismus, nebo dokonalé otroctví? Ebe-2 mi vysvětlil, že nemají slovo pro ‚já‘. Mají jen slovo pro ‚my‘.“

Velitel si stěžuje na stravu. Ebenové jim poskytli biologicky upravenou pastu, protože lidské zásoby (vojenské dávky C-Rations) došly po dvou letech. Tato strava způsobovala týmu chronické gastrointestinální potíže. „Jíme, abychom nezemřeli, ale každé sousto chutná jako papír,“ píše se v deníku.

Smrt v cizím světě (Záznam #360)

Nejemotivnější pasáže se týkají smrti dvou členů posádky. První zemřel na nehodu při pádu, druhý na plicní infekci způsobenou neznámými spórami.

„Pohřbili jsme Carla (krycí jméno) dnes ráno. Ebenové nechápali, proč pláčeme. Pro ně je smrt jen recyklace energie. Chtěli jeho tělo pro výzkum. Musel jsem vytáhnout zbraň a pohrozit konfliktem, aby nám dovolili ho pohřbít do země. Nechal jsem tam americkou vlajku. Je to nejosamělejší hrob v celém vesmíru.“

Tento moment byl zlomový. Vztahy mezi lidmi a Ebeny ochladly. Velitel si uvědomil, že jsme pro ně jen biologické vzorky, hosté, kteří jsou tolerováni, ale ne zcela pochopeni.

Rozhodnutí zůstat: Zrada, nebo osvícení? (Záznam #Závěr)

Když po 13 letech (podle času na Serpo) přiletěla loď pro návrat, došlo k šoku. Dva členové týmu odmítli nastoupit.

„Řekli mi, že se nevrátí. Že na Zemi není nic než válka, chamtivost a hluk. Že tady našli mír. Snažil jsem se jim to rozmluvit. Řekl jsem jim, že je to dezerce. Jeden z nich se na mě podíval a řekl: ‚Veliteli, podívejte se na tu oblohu. My už nejsme lidé. My už tam nepatříme.‘ Nechal jsem je tam. Možná oni jsou ti jediní, kteří skutečně pochopili smysl této mise.“

Záznam #214: Dialog pod dvěma slunci

Lokace: Severní kvadrant osady, planeta Serpo
Účastníci: Velitel mise (TC), Ebe-2 (Eben Guide)
Datum: 412. den pobytu (pozemský čas)

(Scéna: Velitel sedí na okraji útesu z červeného kamene. Na obzoru zapadá menší slunce, zatímco to větší stále visí vysoko. Obloha má barvu zkaženého pomeranče. Ebe-2 přichází tiše, bez zvuku kroků.)

Velitel (TC): „Dnes je neděle. Tedy… myslím, že by byla, kdybychom byli doma. Moji muži se v hangáru snaží sloužit mši, ale jde to ztuha. Je těžké číst Žalmy o zelených pastvinách, když kolem vidíte jen tohle.“ (máchne rukou k vyprahlé krajině)

Ebe-2: „Váš rituál vyžaduje specifické souřadnice?“

TC: „Ne. Vyžaduje víru. Víru, že nás někdo poslouchá. Že nás stvořil k obrazu svému.“ (Velitel se otočí na Ebeho). „Ale když se podívám na tebe… a na sebe… ta rovnice nesedí. Pokud Bůh vypadá jako já, nemůže vypadat jako ty. Takže jeden z nás je omyl.“

Ebe-2: (Pauza, hlava se mírně nakloní) „To je chyba vašeho vnímání, Veliteli. Vy si pletete Nádobu s Obsahem. Tvar nádoby je diktován prostředím. Tvar myšlenky je diktován zdrojem. My a vy… máme stejný Zdroj.“

TC: „Takže vy věříte v Boha? Máte náboženství?“

Ebe-2: „Slovo ‚náboženství‘ implikuje víru v něco, co nelze dokázat. My nemáme víru. My máme vědomosti. My víme, že existuje Tvůrce. Ale není to muž na trůnu, jak ho kreslíte vy.“

TC: „Co to tedy je?“

Ebe-2: „Je to frekvence. Všechno ve vesmíru vibruje. Kámen, na kterém sedíš. Světlo těch sluncí. Tvoje myšlenky. Všechno je to jedna nekonečná rovnice. Tvůrce je matematik, který tu rovnici napsal, a zároveň papír, na kterém je napsána.“

TC: (Zavrtí hlavou) „To zní chladně. My věříme, že Bůh nás miluje. Že když zemřeme, naše duše jde k němu. Do nebe.“

Ebe-2: „Kam jde elektřina, když vypneš přístroj?“

TC: „Nikam. Prostě zmizí. Nebo se přemění na teplo.“

Ebe-2: „Nepřestane existovat. Vrátí se do pole. Vy, lidé, jste posedlí zachováním svého ‚Já‘. Chcete, aby Jan Novák existoval věčně. Ale vesmír je efektivní. Nic se neztrácí, ale vše se recykluje. Vaše ‚duše‘ je energetický paket. Po smrti se obal rozpadne a energie se vrátí do Zdroje. Tam se vyčistí a použije pro nový život. Tady, nebo jinde.“

TC: (S hrůzou v hlase) „Takže… žádné nebe? Žádné setkání s blízkými? Jen… recyklace? Jako baterie?“

Ebe-2: „Proč se bojíš návratu do Celku? Kapka deště se nebojí, když dopadne do oceánu. Přestane být kapkou, ano. Ale stane se oceánem. To je to, co vy nazýváte Bohem. Být vším najednou.“

TC: „Nám se líbí být kapkami. Máme svá jména. Své hříchy. Své lásky.“

Ebe-2: „A to je důvod, proč je vaše rasa tak násilná, Veliteli. Protože se bojíte, že když ztratíte své jméno, ztratíte všechno. My víme, že jméno je jen dočasné označení pro tuto misi.“

(Dlouhé ticho. Velké slunce začíná klesat a vrhá dlouhé, pokřivené stíny.)

TC: „V roce 33 našeho letopočtu… zemřel na Zemi muž. Říkáme, že byl synem Boha. Víte o tom?“

Ebe-2: „Vesmír posílá učitele do všech koutů, kde se civilizace snaží povznést z bahna. Vy jste svého učitele zabili, protože vám říkal, že království je uvnitř vás, ne v chrámech. Nepochopili jste instrukce.“

TC: „A vy jste svého učitele nezabili?“

Ebe-2: „Ne. My jsme ho poslouchali. Proto jsme tady, a vy jste stále tam, kde jste.“

Proč je to důležité pro rok 2026?

Deníky končí návratem na Zemi v roce 1978. Všichni navrátilci byli okamžitě izolováni a podrobeni debriefingu, který trval rok. Všichni postupně zemřeli na nemoci z ozáření nebo rakovinu.

Ale Red Book přežila. Pokud Donald Trump plánuje odhalení, musí zveřejnit i obsah těchto deníků.

Tyto zápisky nám říkají jednu zásadní věc: Kontakt není jako ve filmech. Není to jen o technologii. Je to o střetu dvou naprosto odlišných filozofií existence. Ebenové nám dali technologie (Serpo výměna), ale vzali nám iluze o naší výjimečnosti.

Pokud se v červnu otevřou archivy, hledejte pasáže o „Krystalovém energetickém zařízení“ (CDE), které Velitel popisuje jako zdroj energie pro celou planetu. To je to, co chce Space Force. To je důvod, proč jsme tam letěli.

A možná je to důvod, proč se tam budeme muset vrátit.