Období před rokem 1979, kdy islámská revoluce pod vedením ájatolláha Rúholláha Chomejního definitivně svrhla monarchii, představuje v moderních dějinách Íránu éru bezprecedentní, rychlé a hluboce asymetrické transformace. Za vlády dynastie Pahlaví, a to zejména v dekádách pod taktovkou posledního šáha Mohammada Rezy Pahlavího (1941–1979), procházela íránská společnost radikálními změnami, které měly zemi katapultovat mezi nejvyspělejší industriální mocnosti světa. Írán se navenek prezentoval jako rychle se modernizující, prozápadní stát s expandující ekonomikou, robustní infrastrukturou a na blízkovýchodní poměry vysoce progresivní legislativou v oblasti ženských práv a sekularizace.   

Pod tímto naleštěným povrchem se však skrývala společnost, která byla hluboce a nevratně rozdělená. Zatímco úzká městská elita a rostoucí střední třída v severním Teheránu masivně adoptovaly západní konzumerismus a těžily ze státem řízeného ropného boomu, drtivá většina populace na venkově a v nově vznikajících městských periferiích čelila strukturální chudobě, kulturnímu vykořenění a pocitu absolutní ztráty tradičních islámských a perských hodnot. Tento narůstající socioekonomický a kulturní rozkol byl navíc udržován pohromadě prostřednictvím autoritářského režimu, jenž se opíral o všudypřítomnou a mimořádně brutální tajnou policii, která systematicky likvidovala jakýkoliv politický disent. Následující zpráva přináší vyčerpávající, multidimenzionální analýzu každodenního života, sociokulturní dynamiky, ekonomických reálií a politického klimatu v Íránu před rokem 1979, a vysvětluje tak komplexní příčiny, jež vedly k pádu jednoho z nejmocnějších mocenských aparátů 20. století.   

Historický fundament: Reza Šáh a agresivní sekularizační ofenziva

K pochopení společenských tenzí v 70. letech je nezbytné analyzovat základy, které položil zakladatel dynastie, Reza Šáh Pahlaví, po svém nástupu k moci v roce 1921 a následné korunovaci v roce 1925. Jeho vláda byla definována snahou o okamžitou a nekompromisní přeměnu Íránu z decentralizované, polofeudální a silně religiózní společnosti v centralizovaný, sekulární a moderní národní stát po vzoru Atatürkova Turecka.   

Ústředním bodem této transformace byla přímá konfrontace s šíitským duchovenstvem (ulamá), které do té doby kontrolovalo klíčové aspekty veřejného života, včetně justice, vzdělávání a registrace obyvatelstva. Stát převzal vzdělávací systém a zavedl sekulární školství, čímž duchovenstvo připravil o jeho primární nástroj sociální kontroly a indoktrinace. Následná státní politika přímo zakazovala jakékoliv veřejné projevy náboženské příslušnosti. Byla zakázána tradiční veřejná shromáždění a rituály, jako jsou oslavy svátku Ašura a měsíce Muharram, a šíitským klerikům bylo znemožněno kázat myšlenky, jež režim považoval za extremistické nebo zpátečnické.   

Nejviditelnějším a nejvíce traumatizujícím zásahem do tradičního života se však stal dekret známý jako Kashf-e hijab z roku 1936. Tento zákon nejenže povoloval, ale pod hrozbou fyzického násilí přímo vynucoval odložení tradičních muslimských závojů (hidžábů a čádorů) na veřejnosti, a to za asistence policie, která ženám strhávala závoje přímo na ulicích. Zatímco městské, moderně smýšlející elity a tehdejší feministické organizace (například Kanoun-e-Banovan) tuto politiku vítaly jako krok k emancipaci, pro konzervativní většinu obyvatelstva představovala hlubokou kulturní urážku a psychologický šok. Výsledkem bylo, že mnohé tradičně založené ženy z nižších a středních tříd po celá léta raději vůbec nevycházely ze svých domovů, čímž byly de facto uvrženy do naprosté sociální izolace. Tato politika sekularismu coby nástroje absolutistické vlády a despotismu zanechala v íránské společnosti hluboké jizvy a položila základy pro budoucí islamistický extremismus a radikalizaci, jež se projevila mimo jiné vraždami sekulárních intelektuálů (např. Ahmada Kasravího) skupinami, jako byla Fadaján-e islám pod vedením Navvába Safavího.   

Klíčové sekularizační a modernizační kroky (1925–1941)	Společenský a institucionální dopad
Kashf-e hijab (1936)	Násilné odstranění islámských závojů na veřejnosti; radikální polarizace společnosti a izolace tradičních žen.
Zestátnění vzdělávacího systému	Ztráta monopolu šíitského duchovenstva na výuku a gramotnost; marginalizace náboženských škol.
Založení Teheránské univerzity (1934)	Otevření institucionálního vysokoškolského vzdělávání, od roku 1935 i pro studentky.
Zákaz veřejných náboženských festivalů	Kriminalizace tradičních šíitských obřadů (Ašura, Muharram); nárůst ilegální náboženské opozice.

Bílá revoluce a architektura masivního sociálního inženýrství

Pokud Reza Šáh položil institucionální základy moderního Íránu, jeho syn Mohammad Reza Pahlaví se pokusil o naprostou a urychlenou restrukturalizaci samotné ekonomické a sociální podstaty státu. Nástrojem této transformace se stala takzvaná Bílá revoluce (Inqilab-e Sefid), masivní program ekonomických, sociálních a politických reforem zahájený v roce 1963. Šáhův postup byl autoritářský od samého počátku; aby eliminoval odpor vůči svým plánům a upevnil svou absolutní moc, nechal v roce 1961 rozpustit 20. Majles (národní parlament), čímž si uvolnil ruce pro zavedení dekretů. V roce 1963 byla Bílá revoluce formálně ratifikována prostřednictvím národního plebiscitu.   

Pozemková reforma: Konec feudalismu a zrod venkovské chudoby

Jádrem celého modernizačního programu byla plošná pozemková reforma. Do počátku 60. let se íránský venkov vyznačoval quasi-feudálním systémem, kde méně než jedno procento populace vlastnilo bezmála 60 procent veškeré obdělávané půdy a drtivá většina obyvatel žila na úrovni existenčního minima v pozici bezzemků nebo nájemců. Nová legislativa omezila vlastnictví velkostatkářů (arbabů) na pouhou jednu vesnici. Zbývající obrovské plochy půdy musely být odprodány státu, který je následně redistribuoval malým farmářům a rolníkům. Zasaženo bylo přibližně osm tisíc vesnic a půda byla přerozdělena zhruba 2,5 milionům rolnických rodin. Bývalí vlastníci byli kompenzováni formou akciových podílů ve státem vlastněných průmyslových komplexech, což mělo zároveň stimulovat přesun kapitálu do vznikajícího íránského průmyslu.   

Z makroekonomického a politického hlediska se reforma jevila jako úspěšná, neboť rozbila moc tradiční venkovské aristokracie a dekonstruovala feudální zvyklosti. Z pohledu samotných rolníků se však jednalo o skrytou katastrofu s fatálními dlouhodobými důsledky. Ve starém systému zajišťoval velkostatkář nejen půdu, ale i veškerý nezbytný kapitál – nákup osiva, budování a údržbu náročného systému podzemních zavlažovacích kanálů (qanatů) a zajišťování základních zdravotních a vzdělávacích služeb. Po reformě se miliony rolníků staly sice formálními vlastníky, ale ocitly se zcela bez kapitálu. Stát na ně uvalil nové daně a ponechal na nich veškeré náklady na provoz hospodářství. Státem slibovaná síť venkovských družstev, která měla starý systém nahradit a poskytovat úvěry a techniku, nebyla vybudována v dostatečném rozsahu.   

Tato strukturální nepřipravenost vedla k enormní míře selhání nových farem. Situaci dále zhoršil příliv levných, masivně dotovaných zemědělských importů ze Spojených států, kterým domácí, podkapitalizovaní farmáři nedokázali konkurovat, což vedlo ke ztrátě jejich podílu na trhu. Zemědělská produkce tak začala zaostávat za raketově rostoucí domácí poptávkou.   

Státní infiltrace venkova a institucionální reformy

Bílá revoluce představovala „multipronikavý útok“ na tradiční struktury. Vedle pozemkové reformy program zahrnoval znárodnění lesů a vodních zdrojů, nařízení o podílu dělníků na zisku průmyslových podniků a masivní sociální programy. Nejvýraznějším zásahem do života obyčejných Íránců bylo vytvoření Sborů gramotnosti (Literacy Corps) a Sborů zdraví (Health Corps). Stát vysílal desítky tisíc vzdělaných mladých mužů a žen do nejodlehlejších vesnic, aby zde suplovali chybějící infrastrukturu, vyučovali čtení, psaní a poskytovali primární zdravotní péči.   

Tyto sbory měly obrovský vliv na modernizaci venkova a prokazatelně zvýšily míru gramotnosti, avšak jejich zavedení neslo hluboké politické důsledky. Sekulární státní vzdělávání vytlačilo z venkova islámské školy (maktaby), čímž definitivně ukončilo monopol šíitského duchovenstva v této sféře. Pozemková reforma se navíc přímo dotkla rozsáhlých charitativních nadací (vaqf), jejichž správa byla primárním zdrojem nezávislých příjmů pro islámské kleriky. Toto postupné, avšak systematické osekávání moci a příjmů vyvolalo ostrý antagonismus duchovenstva. Nejhlasitějším kritikem se stal ájatolláh Rúholláh Chomejní, který proti erozi tradičních základen moci a proti zavádění sekulárních soudů vystoupil s nebývalou ostrostí. Šáhova nekompromisní implementace reforem a rostoucí korupce tak paradoxně posloužily jako katalyzátor Chomejního myšlení a katapultovaly jej do pozice hlavního politického nepřítele režimu a ústřední figury, kolem níž se mohla sjednotit široká opozice.   

Urbanizace, demografický šok a vznik dvou paralelních světů

Ekonomické selhání pozemkové reformy pro nejnižší vrstvy rolnictva vyvolalo masivní a nekontrolovatelný demografický posun. Miliony zkrachovalých farmářů a venkovských dělníků opustily svá pole a zamířily do velkých měst, primárně do Teheránu, s vidinou práce v expandujícím průmyslu a stavebnictví, které bylo štědře dotováno vládními investičními projekty. Tento exodus způsobil, že se města začala rozrůstat fenomenálním tempem, infrastruktura kolabovala a vznikaly rozsáhlé periferie a chudinské čtvrti, v nichž se koncentrovala levná pracovní síla.   

Strukturální dopady urychlené urbanizace	Popis fenoménu
Demografický přetlak	Města nedokázala absorbovat miliony nekvalifikovaných migrantů; vznik rozsáhlých slumů na periferiích velkých center.
Destrukce záchranných sítí	Rozpad tradiční instituce „široké rodiny“ (extended family), jež na venkově fungovala jako jediný systém sociálního zabezpečení.
Růst cen životních nákladů	Přehřátí trhu s nemovitostmi v Teheránu vedlo k situaci, kdy si migrující pracovníci nemohli dovolit důstojné bydlení.
Kulturní alienace	Šok z přechodu z hluboce religiózního, patriarchálního venkova do sekularizovaného a materiálně orientovaného městského prostředí.

Prohlubující se strukturální propast vytvořila v Íránu situaci, kdy vedle sebe existovaly dva naprosto odlišné světy. Na jedné straně stál bohatý severní Teherán a další metropolitní centra. Zde žila královská rodina, vyšší důstojnictvo, státní byrokraté a rodící se ekonomická elita, která profitovala z obchodu se Západem. Pro tuto část obyvatelstva znamenala 60. a 70. léta éru luxusu. Městská infrastruktura byla modernizována, budovaly se široké bulváry a vznikaly exkluzivní butiky a obchodní domy, které nabízely nejnovější modely evropské módy, kosmetiku a luxusní dovážené zboží. Životní úroveň této skupiny prudce stoupala a plně se integrovala do západního kulturního diskurzu.   

Na druhé straně spektra stáli noví obyvatelé měst a zbytky venkovské populace, která v roce 1979 stále tvořila přibližně 53 procent z celkového počtu obyvatel. Pro tyto lidi byla kultura městských elit naprosto cizí, ba přímo morálně zkorumpovaná a odcizená islámským hodnotám. Venkovští migranti v Teheránu čelili tvrdým pracovním podmínkám, chybějící infrastruktuře a vysoké inflaci. V důsledku destrukce tradičních venkovských sociálních sítí se ocitli v prostředí naprosté sociální anomie a psychologického odcizení (alienace).   

Jedinou institucí, která jim v anonymním a nepřátelském prostředí města nabízela sounáležitost, charitu a pocit identity, zůstala mešita a tradiční trh (bazar), které si zachovaly svou nezávislost na státu a zůstávaly pod kontrolou duchovenstva. Tito rozhněvaní, deziluzionovaní a kulturně šokovaní lidé začali vnímat vládnoucí třídu jako nelegitimní a zkorumpovanou skupinu, která parazituje na národním bohatství ve prospěch Západu. Rétorika ájatolláha Chomejního, jenž sliboval návrat k „čistšímu“ Íránu, postavenému na rovnostářské islámské filozofii, kde královské tituly a vojenské hodnosti neznamenají privilegia, s těmito masami hluboce rezonovala. Právě z tohoto odcizeného městského proletariátu se později rekrutovala hlavní pouliční síla revoluce.   

Ropný šok roku 1973 a prokletí rentierního státu

Jestliže Bílá revoluce narušila sociální strukturu, hospodářská transformace v 70. letech uštědřila zemi šok, z něhož se ekonomika nedokázala vzpamatovat. Přelomovým okamžikem se stal rok 1973. V reakci na jomkipurskou válku vyhlásila Organizace arabských zemí vyvážejících ropu (OAPEC) plné ropné embargo vůči státům podporujícím Izrael. Výsledný globální ropný šok způsobil bezprecedentní nárůst ceny ropy z 3 dolarů na téměř 12 dolarů za barel, což představovalo globální nárůst o zhruba 300 procent.   

Zatímco pro západní ekonomiky to znamenalo krizi, pro íránskou státní pokladnu představoval tento vývoj astronomický příliv likvidity. Již před rokem 1973 zažíval Írán jakousi „zlatou éru“, kdy při ceně ropy pod jeden dolar rostla ekonomika kontinuálním tempem přes 10 procent ročně a inflace se držela v jednociferných hodnotách. Prudký skok v ropných příjmech však měl na šáhovu administrativu zhoubný psychologický i systémový vliv. Vládce propadl falešnému pocitu absolutní bezpečnosti, neomylnosti a přesvědčení o vlastní všemohoucnosti, což někteří analytici popisují jako touhu stát se „Bohem-králem“. Šáh začal fungovat jako absolutní vládce a mikromanažer, jenž se rozhodl investovat veškeré nové prostředky do urychlené industrializace a masivních nákupů sofistikovaných amerických vojenských technologií, ignorujíc varování vlastních ekonomů.   

Íránská ekonomika absolutně postrádala kapacitu k absorpci tak obrovského množství kapitálu. Limitovaná infrastruktura, neexistující dodavatelské řetězce a nedostatek kvalifikovaných technických pracovníků způsobily kolaps systému. Přístavy byly ucpány stovkami lodí, které čekaly měsíce na vykládku, což vedlo k masivnímu nárůstu nákladů a plýtvání. Státní investice do nesmyslných a nepromyšlených projektů vyvolaly obrovské přehřátí ekonomiky.   

V důsledku tohoto vývoje zasáhla Írán klasická forma „holandské nemoci“ (Dutch disease) spojená s fenoménem prokletí přírodních zdrojů. Vláda do ekonomiky masivně injektovala peníze, což vyvolalo rapidní, nepřetržitou dvoucifernou inflaci a drasticky narušilo trh s nemovitostmi a měnou. Tento inflační tlak zcela znehodnotil úspory střední a nižší třídy, která neměla přístup k ropným rentám.   

Syndromy ropného prokletí v Íránu (post-1973)	Ekonomické projevy
Holandská nemoc	Nadměrný růst cen nesměnitelných statků (zejména nemovitostí); zničení konkurenceschopnosti tradičních ne-ropných odvětví exportu.
Dvojciferná inflace	Nekontrolovatelný růst spotřebitelských cen v důsledku masivní peněžní injekce do ekonomiky s nedostatečnou absorpční kapacitou.
Rent-seeking a korupce	Nasměrování obrovského bohatství směrem k privilegovaným elitám (tzv. kompradorská buržoazie) na úkor produktivních investic.
Strukturální zranitelnost	Přeměna relativně diverzifikované ekonomiky v rentierní stát absolutně závislý na exportu jediné komodity.

Zároveň došlo k exponenciálnímu růstu korupce. Neschopnost myslet strategicky a nedostatek transparentnosti vytvořily politickou ekonomii definovanou neustálým vysáváním národního bohatství. Okolo státních zakázek se vyrojily mocenské skupiny a rentiéři, což naprosto zdecimovalo ochotu k reálným soukromým investicím. Vznikla tak takzvaná „kompradorská buržoazie“ – třída obchodníků a podnikatelů, kteří své pohádkové bohatství získali díky politickým konexím a dovozu západního zboží, spíše než rozvojem domácího průmyslu. Většina obyvatel, včetně velkého segmentu tradičního bazaru, byla z tohoto bohatství vyloučena a pociťovala hluboké znechucení z hromadění kapitálu v rukou vládnoucí kliky. Když po několika letech euforie mezinárodní ceny ropy zakolísaly a vládní výdaje musely být seškrtány, iluze o hospodářském zázraku splaskla, nezaměstnanost (zejména mezi mladými) prudce stoupla a země se ponořila do hospodářského chaosu, což napřímo připravilo půdu pro revoluci.   

„Velká civilizace“: Utopická vize v kontrastu s realitou

Paradoxnost této éry dokonale ilustruje ideologický koncept, s nímž šáh spojil svou vizi budoucnosti – Tamaddon-e Bozorg (Velká civilizace). Šlo o grandiózní plán na vytvoření bezmála dokonalé společnosti, jež měla být prosta veškerých sociálních neduhů, jako je chudoba, negramotnost, korupce, diskriminace a vykořisťování. Šáh věřil, že Írán díky své nesmírné přírodní bohatosti a intelektuálnímu potenciálu obyvatelstva je předurčen stát se dominantní silou v regionu a ve světě, a nahradit tak upadající vliv bývalých imperiálních mocností v Perském zálivu a Indickém oceánu.   

Jeho vize, publikovaná knižně těsně před revolucí, slibovala íránským občanům absolutní zabezpečení. Předpokládala, že stát každému obyvateli zajistí bydlení a dostatek jídla, přičemž mzdy budou dostačující k pokrytí veškerých potřeb. Sociální systém měl občany chránit doslova „od narození až do smrti“ prostřednictvím různých forem pojištění. Vzdělávací systém měl být bezplatný až po univerzitní úroveň, přičemž stát měl dotovat i stravování dětí během školního vyučování. Z hlediska veřejného zdraví deklaroval cíl dosažení maximální fyzické i mentální kondice národa.   

Šáh optimisticky, ba až zaslepeně prognózoval, že do roku 1990 Írán dosáhne úrovně ekonomického a sociálního vývoje, jakým disponovala západní Evropa na konci 70. let, a do přelomu století se zcela vyrovná zemím jako Francie nebo Velká Británie. Zároveň však svou vizi formuloval jako nadřazenou západnímu modelu; věřil, že Írán spojí industriální pokrok se svými specifickými kulturními a historickými kvalitami (jako humanita a patriotismus) a vyhne se materialistickým a morálním „propastem“ a nedostatkům moderní evropské a americké civilizace. V rámci této idylizace zavedl stát bizarní imperiální kalendář, který opustil islámské datování (od hidžry v roce 622 n. l.) a začal počítat čas od předpokládaného vzniku perské říše Kýrem Velikým, což vyvolalo u náboženské většiny pobouření.   

Tato utopická vize však existovala v totálním rozporu s žitou realitou. Zatímco šáh sliboval zemi blahobytný sociální stát, íránská populace čelila drastické nerovnosti, rozpadajícím se sociálním sítím, nefunkční administrativě, cenzuře a strachu z tajné policie. Íránci, jak ironicky poznamenávají někteří historici, v očekávání šáhovy oslnivé Velké civilizace nakonec objevili jen „peklo“ státní zvůle a nezvládnuté ekonomiky.   

Emancipace a státní feminismus: Osvobození v mantinelech autokracie

Jednou z nejčastěji idealizovaných oblastí života v předrevolučním Íránu je postavení žen a jejich osobní svobody. Éra dynastie Pahlaví nepochybně přinesla masivní a historicky bezprecedentní posun v ženských právech a politické reprezentaci. Stejně jako u ostatních reforem se však i v této sféře jednalo o emancipaci prosazovanou tvrdě shora, státem dirigovanou a nesnášenlivou k odlišným názorům hluboce religiózní společnosti.

Legislativní triumfy a zapojení do veřejného života

V rámci plebiscitu Bílé revoluce z roku 1963 získaly íránské ženy plné aktivní i pasivní volební právo a právo zastávat veřejné úřady. Tento milník odstartoval období rychlého začleňování žen do veřejného a profesního prostoru. Změny nebyly jen kosmetické; do roku 1978 zasedalo v národním parlamentu (Madžlis) 22 poslankyň a v Senátu působily dvě senátorky. Bezmála 333 žen bylo zvoleno do lokálních zastupitelstev a pět žen zastávalo funkci starostek.   

Rok 1968 přinesl jmenování Farrokhroo Parsy ministryní školství, čímž se stala první ženou v kabinetní funkci v íránských dějinách (a po revoluci jednou z prvních popravených představitelek bývalého režimu). Ke konci 70. let vznikla pozice ministra pro ženské záležitosti a ženy začaly obsazovat posty v diplomacii, policii a od roku 1969 i v justici, což vedlo ke jmenování pěti soudkyň, mezi nimiž figurovala i budoucí nositelka Nobelovy ceny míru Širín Ebadiová.   

Zásadní roli v tomto posunu sehrála Ženská organizace Íránu (Women’s Organization of Iran – WOI), založená v roce 1966 pod patronátem princezny Ašraf Pahlaví. Šlo o neziskovou, dobrovolnickou organizaci, jejímž cílem bylo zajištění ekonomické nezávislosti a vzdělávání žen. WOI provozovala síť ženských center napříč zemí, jež nabízela rekvalifikace, kurzy gramotnosti, právní poradenství, péči o děti a sportovní aktivity, čímž zásadně zlepšovala kvalitu života zejména středostavovských a chudších městských žen.   

Největším úspěchem tohoto státního feminismu však bylo přijetí Zákona o ochraně rodiny z roku 1975, který představoval jednu z nejliberálnějších legislativ rodinného práva na celém Blízkém východě.   

Zákon o ochraně rodiny (1975)	Klíčová ustanovení a dopady
Věk pro vstup do manželství	Zvýšen z tradičně nízkého věku na minimálně 18 let u žen a 20 let u mužů, což drasticky omezilo dětské sňatky.
Právo na rozvod	Ženám byla zaručena stejná práva podat žádost o rozvod jako mužům, čímž skončil výlučný mužský monopol na ukončení sňatku.
Svěření dětí do péče	Byly zavedeny rovnocenné mechanismy pro rozhodování o péči o nezletilé děti po rozvodu s ohledem na zájem dítěte.
Polygamie	Striktně omezena. K uzavření druhého sňatku musel muž získat písemný souhlas první manželky a prokázat soudu dostatečné finanční zabezpečení obou rodin.
Pracovní trh	Úprava zákoníku práce s cílem eliminovat diskriminaci na základě pohlaví a implementace principu rovné mzdy za stejnou práci.

Pokroky v oblasti vzdělání byly rovněž mimořádné. Zatímco negramotnost napříč generacemi zůstávala vysoká, do roku 1978 bylo gramotných téměř 40 procent dívek ve věku od šesti let a přes 12 000 mladých žen sloužilo ve Sborech gramotnosti. Ke konci sledovaného období tvořily studentky 33 procent z celkového počtu osob studujících na univerzitách, přičemž v prestižních oborech, jako byla medicína, přesahoval počet uchazeček počet mužů. Na mezinárodním poli byl Írán lídrem rozvojového světa v otázce prosazování ženských práv a inicioval založení výzkumných středisek při OSN. Byly zrušeny tresty za potraty v rámci lékařských zákroků, čímž byly interrupce de facto legalizovány.   

Kulturní rozkol a paradoxní realita moderní ženy

Ačkoliv zákony propagovaly obraz progresivní a nezávislé íránské občanky, každodenní společenská realita vytvářela pro miliony žen hluboce matoucí a nekomfortní situaci. Ve vizuální a mediální rovině došlo v Teheránu k absolutní adopci západního vkusu. Magazíny pro ženy, jako Zan-e Rooz, Ettelaat Banovan či Roshanfekr, pravidelně publikovaly na obálkách fotografie evropských i domácích modelek a propagovaly nejnovější trendy – od minisukní a obtažených džínů až po bikiny a odvážné večerní róby. Reklamní průmysl masivně inzeroval kosmetiku, oční stíny, vlasové laky či samoopalovací krémy. Na teheránské univerzitě i v ulicích hlavního města nebylo nošení islámských šátků téměř k vidění a studentky v letních šatech a s rozpustilými účesy připomínaly své vrstevnice v Paříži či Londýně. Kina a televize nezřídka vykreslovaly ženy v provokativních pozicích, hraničících s objektivizací, což konzervativní část obyvatelstva nesla s velkou nelibostí.   

Tato povrchní západní vizuální prezentace se ovšem srážela s nepoddajnou, silně patriarchální náturou většinové společnosti. Fenomenální popová ikona Googoosh, jež svým odvážným stylem a proslulým krátkým střihem vlasů („Googooshy“) definovala celou generaci íránských žen a působila dojmem dokonalého osvobození, s odstupem let popsala realitu své doby značně odlišně. Zdůraznila, že navzdory modernizovanému obrazu byla íránská společnost k ženám extrémně svazující; hovořila o životě v zemi, která de facto „ženám svazovala ruce i nohy“. Ženy postrádaly skutečnou svobodu nezávislého rozhodování a žily v konstantní tenzi mezi státním očekáváním (aby byly vizuálně moderní) a rodinným, tradičním nátlakem (aby byly podřízené a mravné).   

Právní ochrana sice existovala na papíře, avšak v praxi ženy na pracovištích nezřídka čelily systémové diskriminaci a nulové obraně před sexuálním obtěžováním. Volnomyšlenkářský vzhled v ulicích středního a jižního Teheránu občas provokoval agresi; ženy v evropském oblečení byly konfrontovány s posměchem i fyzickým ohrožením ze strany migrujících venkovanů a náboženských radikálů, kteří odhalenou ženu považovali za symbol korupce a morálního úpadku režimu.   

Paradoxně právě tato vnucená, autokratická povaha šáhovy emancipace spojená s celkovou absencí politických práv a všudypřítomnou represí vedla k tomu, že během revolučních měsíců 1978–1979 se stovky tisíc sekulárních, středostavovských a západně vzdělaných žen ztotožnily s opozicí a společně se zahalenými ženami z nižších vrstev masivně demonstrovaly proti Pahlavímu. Doufaly v demokratický stát, který jim přinese svobodu bez státního diktátu. Rychlé vystřízlivění však přišlo již na počátku března 1979. Poté, co ájatolláh Chomejní nařídil plošné nošení hidžábu pro ženy zaměstnané ve státní správě a označil nezahalené ženy za „nositele korupce“, uspořádaly tyto sekulární ženy (právničky, studentky, úřednice i zdravotní sestry) 8. března monumentální, šestidenní protestní pochod Teheránem. Pochod se setkal s násilím islamistických milic, byl ignorován mnoha tehdejšími západními levicovými intelektuály, kteří revoluci romantizovali, a znamenal konec snů o svobodě. Zastánci patriarchátu z řad Pahlavího éry byli nahrazeni systematickým, teologicky podloženým útlakem islámské republiky.   

Kultura a umění: Zlatá éra na pokraji propasti

Sedmdesátá léta byla z pohledu kultury a umění (zejména v centrech jako Teherán a Šíráz) nejplodnějším a nejrozmanitějším obdobím moderního Íránu. Místní kultura se dostala do intenzivního kontaktu s globálními trendy, což vyústilo v jedinečnou uměleckou fúzi. Zatímco stát kontroloval politický diskurz a cenzuroval disent , v oblasti zábavy, filmu a populární hudby poskytoval relativní uměleckou svobodu, pokud tvorba neohrožovala samotné základy monarchie.   

Populární hudba a zrod moderních ikon

Íránská popová a rocková scéna byla fenomenální. Průkopníkem se stal Vigen Derderian, přezdívaný sultán íránského jazzu a popu. Vigen naprosto naboural klasické hudební konvence – jako jeden z prvních začal na íránských pódiích používat elektrickou kytaru a kombinoval tradiční perskou melancholii se západním rokenrolem a jazzem. Inspiroval celé generace mladých hudebníků a ukázal, že íránská kultura dokáže asimilovat západní žánry, aniž by přišla o svou hloubku.   

Absolutním ztělesněním této kulturní syntézy se pak stala zpěvačka a herečka Googoosh (vlastním jménem Faegheh Atashin). Její repertoár tvořily jak energické, taneční a funkem ovlivněné popové skladby, tak i hluboké, emotivní šansonové balady o lásce a ztrátě, srovnatelné svou naléhavostí s tvorbou Édith Piaf. Googoosh byla skutečnou ikonou. Respektovala perskou jazykovou tradici a klasickou poezii, avšak její hudba, interpretovaná za doprovodu velkých orchestrů a moderních syntetizátorů, byla natolik inovativní, že rezonovala v celém regionu Středního východu i u ne-persky mluvícího publika.   

Zároveň hrála ve více než pětadvaceti filmech a objevovala se na plátně po boku největších mužských idolů tehdejší íránské kinematografie. Patřila k favoritům samotné královské rodiny a zpívala na nejprestižnějších dvorských večírcích, včetně narozenin korunního prince. O to tragičtější byl její osud po revoluci, kdy jí, stejně jako dalším zpěvačkám, bylo pod hrozbou vězení absolutně zakázáno vystupovat a zpívat na veřejnosti. Namísto emigrace zvolila jednadvacetileté ticho ve vlastní zemi a proměnila se tak v živý symbol ztracené éry pro generace emigrantů.   

Oslavy 2 500 let v Persepoli: Divadlo absurdity a alienace národa

Zatímco kulturní obroda populární sféry byla relativně organická, snaha o rekonstrukci historické prestiže ze strany monarchie se vyznačovala umělostí a zarážejícím nevkusem. Zlomovým bodem pro vztah obyčejných Íránců k monarchii se staly megakolumbiózní oslavy 2 500 let trvání Perské říše, které šáh uspořádal v říjnu roku 1971 v ruinách starověké Persepole.   

Tato monstrózní pětidenní událost měla dvojí účel: zaprvé demonstrovat před celým světem současnou moc, stabilitu a industriální progres Pahlavího režimu, a zadruhé přivlastnit si historický odkaz Achaimenovské říše, přičemž slavný Kýrův válec byl deklarován jako vůbec „první charta lidských práv“ na světě a posloužil jako oficiální symbol akce.   

Z pohledu mezinárodní diplomacie šlo o nezpochybnitelný logistický triumf. Šáh hostil více než šedesát monarchů, prezidentů, premiérů a šejků, od císaře Haileho Selassieho a krále Husajna až po amerického viceprezidenta. Aby pouštní ruiny odpovídaly představám o orientálním luxusu, bylo nedaleko památek postaveno obrovské, klimatizované stanové městečko ve stylu legendárního Pole zlatého brokátu.   

Přípravy a samotná realizace však zrcadlily propastnou odtrženost elit od národa:

• Na oslavu bylo z Paříže letecky dopraveno přes 18 tun těch nejexkluzivnějších potravin.   
• O gastronomický zážitek se staralo osazenstvo legendární restaurace Maxim’s z Paříže a obsluhu zajišťovalo 120 špičkových číšníků z luxusních hotelů ve švýcarském Svatém Mořici a dalších evropských středisek.   
• Vojáci slavnostní stráže navlečení do replik achaimenovských a sásánovských zbrojí s falešnými plnovousy parádovali po boku elitních jednotek.   
• Připíjelo se elitním francouzským šampaňským, přičemž i detaily jako uniformy letušek či dekorace byly dodány evropskými módními domy jako Lanvin či Baccarat.   

Celkové náklady akce se pohybovaly v řádu stovek milionů dolarů (ačkoliv oficiální čísla zmiňovala pouhých 22 milionů). Historici a pamětníci popisují tuto akci jako nejdražší společenskou party naší planety, která co do pompéznosti zastínila i dvůr Ludvíka XIV. ve Versailles. Zatímco mezinárodní tisk chválil lesk události a šáhova vlivu, uvnitř Íránu vyvolala tato nezměrná finanční arogance explozivní hněv. Zahraniční novináři zaznamenali komický detail, že šáh sám neměl rád kaviár a nařídil si servírovat artyčoky. Z pohledu běžných Íránců se ale oslava odehrávala v době, kdy chudoba na venkově stále hluboce sužovala miliony lidí, zemi svíralo sucho a průměrný dělník bojoval s inflací vyvolanou ekonomickou politikou. Záběry monarchů popíjejících šampaňské nad ruinami pohlížely na národ z propagandistických obrazovek, což posílilo rétoriku opozice, podle níž král utrácel veřejné prostředky za modly a pohanské ceremoniály, a zradil tak jak zájmy občanů, tak islámské hodnoty. Tato velkolepá iluze tak nechtěně přiblížila šáhův zánik.   

Intelektuální rezistence: Gharbzadegi a zrod islámského marxismu

Politická neprostupnost a ekonomická alienace přirozeně vedly k hledání nové filozofické a ideologické alternativy. Na univerzitních kampusech i v tradičním prostředí se v průběhu 60. a 70. let začala formovat silná myšlenková hnutí, jež položila teoretické základy nadcházejícího převratu.

Džalál Ál-e Ahmad a zamoření Západem

Klíčovým filozofickým impulsem této éry bylo dílo intelektuála a spisovatele Džalála Ál-e Ahmada, jenž zpopularizoval a ukotvil v diskurzu koncept Gharbzadegi. Tento termín, do angličtiny často překládaný jako „Westoxification“ (zamoření Západem, intokzifikace Západem či západotěžkost), diagnostikoval íránskou civilizační krizi a kulturní kondici. Ál-e Ahmad pomocí lékařské terminologie popsal stav íránské společnosti jako nemoc či zhoubnou nákazu pramenící ze slepé a bezvýhradné adopce západního materialismu, hodnot, technologie a vzdělávacích vzorů.   

V jeho pojetí se Írán Pahlavíů proměnil v pouhého poddajného, pasivního konzumenta – strojovou součástku globálního kapitalismu, která bezduše imituje evropské a americké vzory, aniž by produkovala jakékoliv vlastní inovace nebo bránila svou historickou a etickou jedinečnost. Tato polemická, místy vysoce reakční teorie naprosto zdecimovala intelektuální auru šáhova modernizačního projektu. Tvrdila, že rychlý přechod k „modernitě“ nevytvořil moderního člověka, nýbrž pouze vykořeněného jedince závislého na cizí kultuře. Kniha se stala manifestem generace umělců a literátů; tito intelektuálové (z nichž mnozí, jak ironicky upozorňují dobové záznamy, hojně konzumovali kávu a cigarety jako evropská bohéma) začali pohlížet na proces sekularizace nikoliv jako na posun k racionalitě, ale jako na zradu persko-islámské identity a nástroj koloniální nadvlády Spojených států nad íránským národem.   

Alí Šaríatí a revoluční reinterpretace islámu

Zatímco Ál-e Ahmad popsal „nemoc“, druhý klíčový myslitel této doby, Alí Šaríatí (1933–1977), představil pro mnohé léčbu. Šaríatí, francouzsky vzdělaný sociolog, se stal nejvlivnějším ideologem íránské mládeže a vytvořil most mezi islámskou tradicí a moderním, levicovým sociálním hnutím. Během svých studií v Paříži se dostal do kontaktu s existencialismem (osobně poznal J.-P. Sartra), marxistickými myšlenkami a zejména s radikálním antikolonialismem, reprezentovaným podporou alžírského hnutí za nezávislost a teoretickým dílem Frantze Fanona.   

Šaríatí jako první přeložil Fanonovo stěžejní dílo Psanci této země (Wretched of the Earth) do perštiny. V procesu překladu a ve svých vlastních dílech vtělil novým islámským termínům zcela revoluční, třídní obsah. Vymezil se proti tradičnímu, konzervativnímu klerikalismu, jenž byl podle něj infikován fatalistickým a pasivním poddáním se útlaku (který datoval až k safíovské transformaci šíitismu). Namísto toho zformuloval šíitský islám coby dynamickou, osvobozeneckou sílu zaměřenou proti tyranii, represi a sociální nerovnosti.   

Jádrem jeho argumentace se stal termín mostazafin, odkazující na utiskované, vykořisťované či sociálně degradované masy. Označil venkovské rolníky, bezzemky a obyvatele slumů za „skutečné mostazafin“ a náboženskou povinností každého pravověrného muslima ustavil boj za jejich osvobození od nadvlády zkorumpovaných elit. Jeho podomácku kopírované kazety s přednáškami (často pronášenými tajně kvůli zákazu působení od tajné policie) zaplavily celé Írán a staly se katalyzátorem pro statisíce mladých vysokoškoláků a lidí ze střední třídy. Šaríatí, který zemřel v exilu ve Spojeném království roku 1977 za okolností, z nichž jeho stoupenci okamžitě obvinili šáhovy agenty, vytvořil ideologický fundament pro společnou ofenzívu radikálních studentů, levicových hnutí a kleriků – alianci, jíž se šáhův stát již nedokázal ubránit.   

Intelektuální kořeny islámské revoluce	Hlavní přínos k pádu režimu
Gharbzadegi (Zamoření Západem)	Džalál Ál-e Ahmad zformuloval ideu, že slepé napodobování Evropy a USA zbavuje Írán identity a suverenity.
Revoluční šíitismus	Alí Šaríatí transformoval náboženství z pasivního rituálu do osvobozenecké, marxismem ovlivněné ideologie.
Koncept Mostazafin	Sjednocení boje chudých vrstev (proletariátu) s islámskou povinností boje proti bezpráví a tyranii monarchie.

Únik mozků a mezinárodní studentská rezistence

Nemožnost zapojení do chodu vlastní země a všudypřítomná atmosféra beznaděje pro ty, kteří se nepodvolili, vyústila v masivní fenomén úniku mozků (brain drain). Ačkoliv oficiální rétorika státu slibovala blahobyt, pro nejtalentovanější mladé vědce a intelektuály se Írán stal zemí s udušenou svobodou projevu, politicky motivovaným propouštěním z akademických pozic a absencí kritické diskuse.   

Již před revolucí zaznamenal výzkumný projekt Stanford Iran 2040 dramatický nárůst odlivu elit. Podle dat studovalo v 70. letech více než 130 000 íránských studentů na zahraničních univerzitách – od USA a Británie až po tehdejší západní Německo a Francii (z toho 42 % ve Spojených státech a 24 % v Německu). Přestože jim pobyt často financoval sám íránský stát prostřednictvím stipendií z ropných rent, obrovské procento (podle některých analytiků většina) z nich se odmítalo vrátit do vlasti kvůli nedostatku skutečného uplatnění nezávislé kritiky a politické represi, a přispěli tak k obohacení ekonomik západních států.   

Tato diaspora nebyla politicky pasivní; naopak se stala klíčovým inkubátorem odporu. Významným hybatelem událostí se stala Konfederace íránských studentů (Confederation of Iranian Students, National Union – CISNU), jež vznikla počátkem 60. let v západní Evropě a USA integrací dříve roztříštěných skupin z okruhu zbytků komunistické strany Tudeh a nacionalistické Národní fronty. CISNU systematicky organizovala antimonarchistické demonstrace, informovala mezinárodní organizace pro lidská práva o mučení vězňů a demaskovala podstatu diktatury před západním publikem. Jejich radikální akce, zahrnující okupace ambasád a demonstrace při šáhových návštěvách za hranicemi (včetně snah o atentát), způsobily, že v roce 1971 byla organizace režimem prohlášena za nezákonnou a její lídři pronásledováni tajnou policií i v exilu.   

Architektura teroru: SAVAK a všudypřítomný strach

Dlouhověkost šáhova režimu nebyla zajištěna jen ropnými příjmy, ale především existencí mimořádně efektivní a brutální bezpečnostní mašinérie. V reakci na převrat z roku 1953, jímž byl za pomoci cizích mocností sesazen demokraticky zvolený premiér Mohammad Mosaddek a znovu instalován Pahlaví, dospěl šáh k závěru, že jeho absolutistická vláda vyžaduje instituci schopnou paralyzovat jakýkoliv domácí odpor. V březnu 1957 tak na základě zákona o národní bezpečnosti vznikla obávaná organizace SAVAK (Sazman-e Ettela’at va Amniyat-e Keshvar – Organizace pro zpravodajství a bezpečnost státu).   

Založení a mezinárodní spolupráce

Od svého počátku byl SAVAK plodem geopolitické spolupráce v rámci studené války. Výcvik, logistiku a expertní znalosti při jeho zakládání poskytla přímo americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) prostřednictvím kariérních plukovníků a agentů (např. generálmajor Norman Schwarzkopf st.), přičemž významnou úlohu později sehráli instruktori z francouzské zpravodajské služby SDECE. Ti Íráncům předali taktické zkušenosti s potlačováním diverzních sil a technikami vyslýchání, jež zdokonalili během bojů v alžírské válce za nezávislost. Organizace se formálně dělila na devět direktoriátů, zajišťujících plné spektrum činností – od sledování politické scény a cenzury uměleckých děl přes monitorování iránských občanů v cizině (zvláště na západních univerzitách) až po přímé vnitřní operace a kontrarozvědku. Počty personálu organizace narůstaly; podle konzervativních amerických odhadů zaměstnávala přes 5 000 až 6 000 profesionálních operativců, k nimž patřily další desítky tisíc donašečů z řad byrokracie, univerzitních struktur, podnikových manažerů i běžných občanů.   

SAVAK vedla postupně čtveřice mužů. Prvním ředitelem se stal generál Teymur Bachtijár, jehož loajalita ovšem nebyla absolutní – po svém propuštění začal kritizovat režim v exilu a v roce 1970 byl agenty SAVAKu zavražděn. Po benevolentnějším Hassanu Pakravanovi, jenž paradoxně chránil ajatolláha Chomejního před popravou (aby z něj neučinil mučedníka), převzal vedení zlověstný generál Nematolláh Nassírí (1965–1978), který dovedl brutalitu organizace k vrcholu.   

Metodologie výslechů a paralýza opozice

SAVAK paralyzoval veřejný i soukromý život Íránců v nebývalém rozsahu. Veškeré literární texty, divadelní scénáře, novinové články i vysílání podléhaly jeho schvalovacím razítkům. Jednotlivci žádající o jakoukoliv státní pozici museli projít detailní osobní a politickou lustrací zaručující absolutní spolehlivost pro systém. Pokud agentura identifikovala člověka s opozičními sklony k socialismu, nacionalismu či politickému islámu, následovalo okamžité zadržení a uvržení bez řádného soudního procesu do speciálních vyšetřovacích komplexů v Teheránu (například věznice Evin nebo detenční zařízení v komplexu Towhid).   

Odtud přicházela svědectví o mimořádné hrůze, kvůli níž se SAVAK stal ztělesněním hrůzovlády v lidovém vnímání a symbolem strachu. Po roce 1971, v reakci na několik smrtících partyzánských útoků levicových milic (tzv. Siahkalský incident), byli důstojníci organizace vysláni na „vědecký“ výcvik do zahraničí za účelem zvýšení bolesti vyslýchaných s cílem nezpůsobit jejich bezprostřední smrt dříve, než vyzradí strukturu ilegálních organizací.   

Inventář praktik, jenž posléze shromažďovaly a dokládaly mezinárodní organizace (včetně Amnesty International a Komise amerických vědců), tvořil mrazivý seznam sadistických nástrojů :   

• Ústředním prvkem „vědeckého“ mučení v Teheránu se stalo tzv. Apollo – elektrické křeslo opatřené ocelovou helmou navlečenou na hlavu oběti. Helma fungovala jako zvukový izolátor znemožňující křik uniknout do prostoru věznice, nicméně vnitřní systém ozvěn umocňoval a odrážel zvuk zpět k oběti, jež při mučení hluchla vlastními výkřiky z elektřiny zavedené do těla.   
• Klasické orientální tělesné tresty jako falaka (bastinado) nabraly masovou podobu. Brutální, nepřetržité bití rákoskou a elektrickým kabelem do plosek chodidel až po destrukci kostí mělo za cíl získat okamžitá doznání.   
• Týrání zahrnovalo elektrické šoky do intimních tělesných partií (rekta a varlat) zavedené modifikovanými oštěpy pro dobytek.   
• Písemnosti dokumentují praxi kapání roztoku kyseliny do nosních dírek, vytrhávání lidských nehtů a zubů bez anestetik, zavedení střepů skla do rekta společně s vařící vodou a mučení ohněm i hmyzem (hadů u ženských politických vězenkyň).   

Státní mašinérie zničila během padesátých a šedesátých let kompletní infrastrukturu strany Tudeh – masové perské komunistické a prosovětské strany s obrovským zázemím u dělníků v urbanizovaných oblastech. Podobný osud zasáhl lídry Mosaddekovy Národní fronty (sekulárního demokratického subjektu). Jakákoliv oficiální stranická alternativa neexistovala. Kdo odporoval, zmizel. Tato absolutní likvidace jakéhokoliv legitimního politického pluralismu smazala prostor pro mírové prosazení reforem. V okamžiku propuknutí nespokojenosti ze strany nezaměstnaných a krizí decimováné masy venkovanů tak nebylo v systému nikoho než duchovenstva a utlačovaných islámských marxistů, kdo by zorganizoval hnutí odporu. Strach produkovaný SAVAKem naprosto atomizoval společnost, lidé ztratili schopnost sdílet elementární důvěru – panika z profízlování a informátorství rezonovala starým perským varováním: „Zdi mají myši a ty myši mají obrovské uši“.   

Struktura represe a kontroly (SAVAK)	Hlavní funkce a prostředky
Plošná cenzura	Plná kontrola publikací, tisku, rozhlasu a literární produkce; vyžadované státní lustrace pro všechny zaměstnance v intelektuální a úřednické sféře.
Likvidace disentu	Tvrdé potírání organizací jako Tudeh a Národní fronta; monitorování iránských spolků (CISNU) na univerzitách napříč Evropou a Amerikou.
Vyšetřovací a detenční metody	Užívání extrémního násilí mimo zákonný rámec; nástroje psychického deptání, systematické mrzačení obětí, umělé protahování utrpení (komplex Apollo) ve státních věznicích (Evin).
Odpovědnost k instituci monarcy	Nezávislost operativců na justici a absolutní podřízení výhradně panovníkovi, který na činnost agentury aplikoval slepotu v souvislosti s její brutalitou.

Je krutou historickou pointou, že tento sofistikovaný mechanismus vyšetřování nezmizel pádem impéria v roce 1979. Ačkoliv oficiálně byl SAVAK zrušen těsně před revolucí posledním šáhovým premiérem Bakhtiarem a následně novou garniturou, podle zachovaných zpráv jeho databáze, cenzurní principy, a dokonce i celá kontrarozvědná oddělení plně asimiloval nově rodící se aparát islámského duchovenstva. Přenesly se do organizace VEVAK (později MOIS), jejíž aparát posléze s metodikami starých agentů bez prodlení aplikoval tytéž vyhlazovací mechanismy tentokrát vůči politické opozici z řad někdejších disidentů a levicových spolutvůrců revoluce.   

Nástup neodvratné bouře

Při vyhodnocení struktury, mentality a směřování šáhova Íránu v éře před revolucí vystupuje napovrch zcela fundamentální neslučitelnost ideálů a způsobu jejich prosazení. Šáhův Írán, navzdory nepochybnému infrastrukturálnímu a makroekonomickému pokroku, představoval konstrukci vybudovanou na absolutně netolerantním ignorování základních sociologických a kulturních zákonitostí. Drtivá touha panovníka po nastolení tzv. Velké civilizace vedla k nekompromisní politice přerozdělení bohatství z neexistujících a zhroucených tradičních venkovských systémů směrem k megalomanským ropným projektům ve městech. Důsledek tohoto posunu spočíval v milionech rolníků vehnaných do kruté reality městské chudiny, zbavených záchranných sociálních sítí bez relevantních státních garancí, které existovaly převážně na propagačních materiálech. Vlna raketové dvouciferné inflace po cenovém ropném boomu zničila i střední sektor a stvořila arogantní parazitickou obchodní kastu kompradorů profitujících z propojení se zahraničními trhy a ze zkorumpovaných tendrů.   

Uvedená agresivní asimilace cizorodého vzoru a násilné umazávání perské i muslimské tradice vytvořilo mohutnou, celonárodní psychologickou krizi – civilizační únavu označovanou intelektuály jako Gharbzadegi. Ani významné kroky vpřed v oblastech rodinné a občanské legislativy emancipující postavení íránských žen nebyly přijímány všeobecně s povděkem. Stát z nich totiž učinil povinné a represí posilované dekréty a zároveň je konfrontoval s hrubou brutalitou a nepřijetím venkovských maskulinních mas, pro něž tyto kroky znamenaly útok na zbytky jejich morální důstojnosti.   

Zároveň naprostá nepropustnost politické struktury neumožňovala uvolnění tlaku na parlamentní rovině. Pokud politický režim likviduje od středolevého spektra a marxistů přes nacionalisty až po reformně orientovanou vzdělanou inteligenci opustivší ve statisících univerzity pro cizinu vše pomocí strašidelného nasazení složek jako byl SAVAK , pak dříve nebo později směřuje k implozi. Posledním nepoškozeným, protože státem de facto nestátním a neoslabeným pilířem, se stala komunita teologů udržující obrovský a bezbřehý respekt i ekonomický zázrak v komunitě přeplněných městských mešit, tržnic a svatostánků. Do těchto hnízd se shromáždili vykořisťovaní mostazafin, motivovaní dynamickou syntézou víry s fanonovským antikolonialismem a idejemi spravedlnosti Šaríatího typu. Události zimy z přelomu let 1978 a 1979 nebyly proto jen obyčejným teologickým převratem fundamentalistů proti pokroku; zpočátku reprezentovaly alianci studentů, komunistů i duchovních zformovanou společným zoufalstvím, nenávistí k tyranovi, zkorumpované moci a ke všemu povrchnímu, co reprezentovalo pompézní opíjení se luxusem a lží odtržených elit, jejichž jediným hmatatelným důkazem velkolepého úspěchu pro masy utlačovaného národa se v historii zachoval banket nad rozpadajícími se perskými ruinami uprostřed suché dálnice Persepole. Teprve poté islamisté zredukovali moc v podobně tvrdý, avšak novým teologickým dogmatem ospravedlněný post-revoluční teror. Pahlavího systém dokazuje zhoubný účinek makroekonomického boomu napojeného výlučně na těžbu primární suroviny ve chvíli, kdy jeho politický administrátor ignoruje rozvoj svobodné občanské plurality, udržuje despocii a degraduje identitu národního dědictví.